hinduistické politické myšlení Na rozdíl od hinduistické filosofické tradice, která je jemná, bohatá a složitá, je tradice hinduistického politického myšlení, klenoucí se od období véd kolem roku dva tisíce před Kristem přes konsolidaci vlády muslimů ve čtrnáctém století našeho letopočtu, poměrně jednoduchá, homogenní a postrádající rozmanitost. Toto myšlení samozřejmě prodělávalo určité změny, které byly odezvou na teoretické a praktické problémy, jež přinesly takové události jako vznik nových nábožeI)ských a filosofických hnutí, nových kast, cechů a spolků i vlny cizích invazí, avšak základní kategorie myšlení, otázek a způsobu odpovědí zůstaly v podstatě stejné.
Podle hinduistických politických myslitelů vesmír charakterizuje rta, neporušitelný kosmický řád, jenž vzniká působením zákonů představujících božskou inteligenci. Zákony neustanovil ani nestvořil Bůh, spíše lze říci, že ony samy jsou Bůh. Nejsou to pouze zákony přírody, ale i zákony rozumové a morální. Řád universa je zachováván každou entitou, která zůstává na místě, jež jí bylo určeno, a podrobuje se příslušným zákonům. Lidská společnost je integrální součástí universa. Pokud všichni lidé zÚstávají na svém řádném místě a vážně plní svou příslušnou dharmu, společnost reprodukuje vesmírný řád a "pravdu". Dharma znamená to, co je správné, tedy povinnosti. Na rozdíl od přírodních předmětú mají lidé schopnost myslet a chtít. Mohou padnout za oběť iluzím a pokušením a od dharmy se odchýlit. Proto se stává nezbytnou danda, jež znamená sílu a trest navracející na správnou cestu.
Dharma a danda jsou hlavními pojmy hinduistického politického myšlení. Vládnutí teritoriálně organizované komunitě v posledku znamenalo užívání dandy k zachování dharmy. To vyvolává příbuzné otázky jednak o povaze, základu, zdroji a obsahu dharmy, jednak o povaze, základu a organizaci dandy. Zatímco starší hinduističtí autoři psali o obojím, pozdější se zaměřovali buď na jednu, nebo na druhou skupinu otázek. Někteří psali dharma§ástry (pojednání o dharmě), zatímco jiní psali dandaniti nebo artha.Mstry. Termín artha znamená mimo jiné teritorium a prosperitu, a arthašástra se vztahuje ke studiu zpÚsobÚ dosažení a udržení teritoria a podpoření jeho prosperity.
Takto tyto termíny definoval Kautalja, největší hinduistický politický myslitel. Obě skupiny autoru se doplňují a obě konstituovaly hinduistickou tradici politického myšlení. Během věkú však tento stav pominul a označení politický myslitel začalo být spojováno s autorem artha,Mstry. Ačkoli hinduističtí političtí myslitelé uznávali, že některé povinnosti náleží lidem jakožto lidem, uvažovali o většině z nich jako o povinnostech vyplývajících z prostředí, v němž lidé žijí. Některé připadaly lidem jako členÚm specifických společenských skupin (vamadharma), jiné patřily lidem podle životního stadia, v němž se nacházeli. Společnost v pohledu hinduistického autora nebyla souhrnem jednotlivcÚ, ale komunitou komunit. To vyjadřovaly i zvláštní kasty, každá s příslušnými ekonomickými funkcemi a místem ve společenské hierarchii. Jednotlivcova dharma vyplývala z kasty, do níž se narodil. Narození do kasty nebylo náhodné, ale odráželo minulé činy nebo karmu v předchozím životě. Karma znamená zároveň činy i osud. Podle hinduisty každý čin odráží a prohlubuje charakter toho, kdo koná, a je souhrou lidské svobody a osudu. Kromě toho, že jedinec patří do určité kasty, zaujímá i jiné společenské postavení jako otec nebo syn, manžel nebo manželka, bratr, soused a tak dále, a i v tomto postavení každému náležejí specifické povinnosti.
Pokud každý jedinec plní dharmu, není ve společnosti nepořádek, a tedy ani žádná potřeba dandy ani vlády. Podle většiny hinduistických spisovatelÚ lidé kdysi v takovém stavu byli. V dÚsleďku úpaďku morálního smyslu a vzniku chtivosti či ahamkáry, což je sanskrtský termín označující zároveň smysl pro individualitu, sebelásku a pýchu, se lidé stali zkaženými a začali opomíjet svou dharmu. Z toho povstala varnasankara neboli mísení kast, arádžakata neboli bezpráví a matsjanjája neboli zákon ryb, podle něhož velká ryba požírá malou. Vláda se stala nutnou proto, aby to vše ukončila. Přestože se téměř všichni hinduističtí političtí myslitelé zaměřovali na monarchickou formu vlády, Indie znala i řadu jiných forem, včetně oligarchií a republik. Republikám se v mnoha částech Indie dařilo. Měly lidová shromáždění a sněmy vedoucích občanÚ, vypracovaná pravidla veřejné diskuse a volby a existovalo zde silné ztotožnění se společenstvím. Krásný verš Rigvédy zachycuje druh citu, který charakterizoval lidové shromáždění: "Společné buďte vaše záměry, společné mějte srdce, společné buďte vaše myšlenky, tak, aby mezi vámi jednota mohla býti." Poněkud zvláštní je, že republiky nevydaly žádné plody systematického politického myšlení ani myslitele, jako byl například Kautalja, největší teoretik maurjské'říše. Mnoho z toho, co v nich zřejmě vzniklo, je buď ztraceno, nebo se zachovalo ve fragmentární formě v eposech, puránách a literárních dramatech. V pohledu hinduistického politického myslitele byla Wavní funkcí krále lókasangraha, koordinace a ochrana lidu tvořícího specifickou komunitu. To neznamenalo jen udržení vnitřního řádu a teritoriální integrity komunity, ale také rozšiřování vlády dharmy, ducha poctivosti, obchodu, prosperity, umění atd.
Těmito a jinými způsoby měl král budovat prostředí, v němž by jeho poddaní mohli dosahovat čtyř cílů lidského života: dharmy, bohatství, uspokojení tužeb a vysvobození z cyklu zrození a smrti. Protože král představoval životodárný vklad jejich mravnímu růstu, byl popisován jako áčárapréraka (inspirátor mravného chování) a kálasja karanam (přední určovatel étosu a morálního klimatu komuni~ ty). Chování poddaných takto nebylo pouze výsledkem jejich vlastních snah, ale i snah králových. Proto král nesl i díl odpovědnosti za chování poddaných a bral na sebe i část jejich mravních a náboženských zásluh a provinění.
Králova povinnost vynutit dharmu vyvolává otázku po jejích zdrojích. Většina hinduistických politických autorů považovala védy, Smrti a vjavaháru (zvyk) za tři hlavní prameny. Védy formulovaly abstraktní mravní principy a obsahovaly malé konkrétní rozpravy o povinnostech. Smrti byly Wavně přehledy převládající praxe. Pro všechny teoretické i praktické účely byl proto Wavním zdrojem dharmy zvyk, definovaný jako "to, co je v oblibě a co má dlouhé trvání".
Přestože si hidnuisté byli vědomi universality některých morálních zásad, trvali na tom, že činná morálka společenské skupiny je Wuboce utvářena časem a prostorem. Každá společenská skupina obývá specifické geografické prostředí a představuje konkrétní stav mravního a kulturního vývoje. Její členové mají specifický "temperament", schopnosti atd., což má za následek zvláštní způsob života, k němuž jsou pevně poutáni a který musí být respektován. Během staletí prošla společenská struktura Indie mnoha důležitými změnami, provázenými vznikem řady nových kast, cizích osídlení, společenstev, cechů, náboženských organizací a skupin heretiků i atheistů. Tradiční teorii dharmy hinduističtí autoři rozšířili i na ně a uznali jejich právo řešit si své záležitosti podle svýc zvyků a obyčejů. Král měl pak právo zasál nout jen v případě nejasnosti nebo škodlivc sti vzhledem k veřejnému zájmu. Král ted vládl v podmínkách vysoce diferencovanéh a decentralizovaného společenského řád a jeho moc a autorita byly silně omezeny rela tivně neporušitelnou autonomií rozmanitýc a společensky uzavřených entit. Orientální de spotismus se ve starověké Indii neuplatnil.
Pokud jde o strukturu a způsob vlády, ne byly mezi hinduistickými autory velké rozdí ly. Stát byl podle nich složený ze sedm prvků či "orgánů", jimiž byli král, úředníci teritoriálně vymezená komunita, opevňová ní, fmance, vojsko a spojenci, přičemž orga nizace každého prvku byla popisována znač ně detailně. Všichni popisovali čtyři způsob] udržení moci: přesvědčováním, uplácením intrikami a silou. Téměř všichni trvali na dů ležitosti fungující a profesionální státní služby a široké síti špiónů. Všichni hinduističt pisatelé považovali za správné, aby král uží. val násilí, krutostí a podvodli, pokud je tc nutné pro ochranu komunity, což byla jehe nejvyšší dharma. V Mahábháratě se několikrát uchyluje k podvodům a lžím i samotný Kršna, čímž ukazuje, že dokonce ani Bůh se nemůže vyrovnat s imperativy politického života bez příležitostného používání jinak nemorálních činů.
Hinduističtí autoři se také v podstatě shodli v otázkách politické poslušnosti, trestů a daní. Král měl nárok vyžadovat poslušnost, protože podpíral a udržoval společenský řád a svým poddaným umožňoval žít ukázněný a mravný život. Mnozí pisatelé zastávali názor, že král je legitimní, pouze byl-Ii řádně korunován, avšak i usurpátor může získat autoritu a zasluhovat si poslušnost, jestliže řádně vykonává své královské povinnosti. Stanoviska se různila v názoru na případ, kdy by král začal vládnout jako tyran. Někteří autoři hájili nepřestávající poslušnost, jiní vybízeli poddané k odchodu z království, zatímco další ospravedlňovali svržení tyrana či dokonce i jeho zavraždění.
Většina hinduistických autorů zastávala funkční teorii zdaněni. Daň byla "poplatkem za ochranu", kterou lidé platili, aby zajistili bezpečnost svých osob a majetku. Někteří pak z této teze logicky vyvozovali, že vládce musí poddaným nahradit ztráty, které jim vznikly krádeží, a že pro neustálé selhávání v ochraně podaných by měl právo na daně pozbýt.
Trest hinduističtí autoři popisovali jako akt s pěti účinky: omezoval jednotlivce, zastrašoval, uchovával společenský řád, byl znamením kolektivní rozhodnosti netolerovat zlo a očišťoval zločince utrpením jako důsledkem jeho jednání (utrpení mělo smýt stopy zločinu v zločincově duši). Druh a stupeň trestu měl být rÚzný podle společenského postavení jednotlivce. Tresty příslušníkÚ vyšších kast byly mírnější a nevztahovaly se na ně tělesné tresty.
Důležité stadium ve vývoji hinduistického politického myšlení představoval buddhismus. Buddhismus byl atheistický, odmítal kastovní systém, přinesl zakládání klášterÚ a dal Indii první zkušenost organizovaného, ale netheologického náboženství, které přijímalo ženy a těšilo se podpoře opomíjených a nižších společenských tříd, jako byli obchodníci, řemeslníci, kupci a přistěhovalci. Buddhismus přijímal hinduistický názor, že zák}adní povinností krále je zachovat dhammu (buddhistické slovo pro dharmu), odmítal však jeho kastovní definici a obsah. To znamenalo, že obsah dhammy měl určit král. Poprvé v dějinách indického myšlení nastolil buddhismus myšlenku zákonodárství, tedy názor, že zákony mohou být tvořeny, že jsou to akty vůle a že jejich autorita vychází ze sekulárních zdrojů. Buddhismus dále rozvinul něco jako smluvní teorii původu vlády a dokazoval, že politická autorita vychází z lidu.
Vliv buddhismu na hinduistické politické myšlení byl omezený. Zatímco jeho filosofie byla revoluční, jeho politická teorie nikoli.
Přijímala například hinduistickou víru, že život je plný utrpení, že touhy jsou špatné, že člověkova karma z předchozích životÚ určuje i jeho život současný a že prvořadou povinností vladaře je zachovat dharmu. Politickou a společenskou rovnost nerozšířil na chudé a na §údry a politickou moc přisuzoval vyšším kastám. Ačkoli budhismus odmítal moc a autoritu bráhmanÚ, podporoval moc kšatrijÚ a spojenectví kšatrijÚ a bráhmanÚ pouze nahradil spojením kšatrijÚ s vaišji. To také znamenalo spíše znovuustavení než odmítnutí tradiční formy politické nadvlády. Než tento stručný souhrn hinduistické tradice politického myšlení uzavřeme, vysvětleme si ještě některé jeho ústřední rysy. Za prvé, hinduistická tradice byla v zásadě popisná a didaktická a postrádala analytické, teoretické a spekulativní zájmy. Proto v oblasti politické filosofie nepřinesla díla srovnatelná s jejími skvělými texty zabývajícími se logikou, gnoseologií, morální filosofií a metafysikou. Za druhé, v podstatě šlo o tradici konzervativní a apologetickou, bez kritických výbojů. Žádný hinduistický politický myslitel s výjimkou buddhistů neodmítal kastovní společenský řád. Za třetí, hinduistická tradice pohlížela na člověka především jako na člena určité sociální skupiny, jež má určitou roli, takže kladla větší dÚraz na povinnosti než na práva. Za čtvrté, díky své gnoseologii uznávala, že pravdě je vlastní pluralita. To umožňovalo nejen tolerovat, ale i ctít a vítat odlišnou víru a praxi, a zároveň bránilo vývoji obecných principů hodnocení a kritiky. A za páté, protože v životě Indie měl silnou úlohu zvyk, hinduističtí myslitelé nepovažovali za nutné rozvíjet ideu legislativy a povahu politické autority chápali spíše jako soudní než zákonodárnou. Proto neformulovali obecné ideje - jako je např. idea svrchovanosti, vůle, politické racionality, jednotného právního systému země - které sehrály tak význačnou úlohu ve vývoji moderního evropského státu. BCP

literatura
Ghoshal, U.N.: A History !!ťHindu Political Theories. Kalkata: Oxford Unversity Press, 1966. , Spellman, J.: The Political Theory oť Ancient India. Oxford: Clarendon Press, 1964.